Přehlížené utrpení

„Hojení nástřihu bylo velmi bolestivé – otok, zhmoždění, 2 týdny jsem bolestí nemohla usnout, permanentní bolest zadní části až ke stehnu trvá i po 5 měsících, o intimním životě si mohu nechat jen zdát… Porodní bolesti proti tomu jsou procházkou růžovým sadem,“ napsala v internetové diskuzi na stránkách Babyweb.cz jedna z uživatelek. Ve stejné diskuzi připsala jiná: „Pro mě nástřih místo změny polohy a trpělivosti, šití a následných dvanáct příšernejch dnů po bezproblémovém porodu, kdy jsem se bez bolesti z rány nemohla ani pohnout (až mě překvapilo, u kolika pohybů je hráz „aktivní“)… Po roce jizva stále bolestivá, vliv na prožitek z milování jednoznačnej…“ V jiné diskuzi, tentokráte na Emiminu, se jedna z uživatelek svěřuje: „Já trpěla jak pes skoro tři roky, pak přišel druhý porod, další nástřih a tu jizvu mi „spravili“, sex jsme po prvním porodu neměli skoro rok…“

V posledních měsících jsem takových internetových diskuzí přečetla možná stovky. Ženy se v nich svěřují s tím, jak týdny nemohly pořádně sedět, jak močily ve sprše, jak sešitou hráz cítí ještě po letech, jak nástřih ovlivnil kvalitu jejich sexuálního života, jak se tam dolů nemohly dlouho ani podívat, jak měly deprese ze zmrzačených a bolestivých rodidel… Pokud toto čtou muži – umíte si představit nastřižení penisu, následné zašití s dlouho bolestivou jizvou, dlouhodobě nepříjemný pohlavní styk? Pro každého člověka s aspoň špetkou empatie jsou podobné diskuze velmi smutné čtení, zvláště když si je vědom toho, že mnoho této bolesti a utrpení bylo zbytečných.

Fakta – v podstatě žádná z deklarovaných výhod epiziotomie se ve studiích neprokázala (doporučuji například odkaz zde). WHO uvádí: „S výjimkou případů, kdy je dítě v nouzi, výzkumy dokazují, že epiziotomie přináší většinou více bolesti a utrpení pro matky než užitku pro děti.“ Na základě toho by podle ní podíl epiziotomií u vaginálních porodů neměl přesáhnout 10 %, což některé státy bez problému dodržují (Dánsko, Švédsko, Island…). Také v českých porodnicích podíl epiziotomií setrvale klesá, momentálně je to u vaginálních porodů 42 %, což je ovšem stále číslo příliš vysoké. Navíc jsou zde velké rozdíly mezi jednotlivými zařízeními, ve 38 porodnicích stále s nástřihem rodí víc než polovina žen a v jedné tento podíl dosahuje 80 % (!).

Je pravdou, že velké části žen se nástřih zhojí bez komplikací (možné časné obtíže jsou špatné hojení, infekce, otoky, hematomy, nutnost nového zašití…) i bez dlouhodobých problémů, ovšem i na základě mnoha internetových diskuzí na toto téma lze říci, že problematický nástřih rozhodně není výjimkou. Jak mi sdělil jeden lékař – odborník na problematiku, nějaké potíže má ještě po roce a půl deset procent žen po nástřihu.

Není divu – chirurgický řez nebo střih zasahuje do velmi citlivé a vysoce inervované oblasti, která navíc může mít svůj význam pro ženskou sexualitu, postiženy jsou nervy i svaly. Epiziotomie bývá spojena s následnou nižší silou svalů pánevního dna a s tím souvisejícími potížemi, může následovat dlouhodobá perineální bolest a nepohodlí. Může se stát i to, že nástřih pokračuje natržením a ve svém důsledku způsobí mnohem větší poranění než to, kterému se třeba snažil zabránit, potvrzen je zvýšený výskyt poranění análního sfinkteru v souvislosti s epiziotomií. Dokonce i po bezproblémovém hojení zde tkáň zůstává trvale oslabená a poškozená, často ošklivě zjizvená a při dalším porodu po nástřihu významně roste riziko spontánního natržení (až o 50 %). Jizva i její okolí (především hráz) mohou být dlouhodobě bolestivé a citlivé, to spolu s už uvedeným a s problémy v sexuálním životě může vést i k psychickým potížím. Ženy se také mohou cítit sexuálně zraněné i traumatizované. Psycholožka Michaela Mrowetz uvádí: „V ordinaci léčím velké množství žen, které mají trauma psychické i fyzické po epiziotomii. Nevyžádaná intervence, tedy i nástřih hráze, vede k snížení míry kontroly nad porodním procesem, snížení možné spokojenosti s porodem a k narušení osobnostní a sexuální integrity ženy. S tím úzce souvisí fyzická a hlavně sexuální vnímavost k vlastnímu tělu. Jsou-li rodidla nastřižena proti vůli rodící ženy či bez jejího souhlasu nebo s manipulativně vyžádaným souhlasem, případně se souhlasem bez plného poučení o následcích, je vysoce pravděpodobné, že mohou následovat negativní následky v prožívání ženy.“ V některých případech lze hovořit i o traumatu podobném znásilnění, stále častěji se také mluví o bezdůvodném mrzačení žen a o porodnickém násilí.

Protože nejčastěji se epiziotomie provádí u prvorodiček, dá se předpokládat, že jejich nadpoloviční část (vaginálně rodících) odchází z porodnice s hojící se ránou. Šestinedělí zejména u maminek prvních dětí bývá samo o sobě velmi náročné období a žádné ženě jej jistě neulehčí bolest po nástřihu, nepohodlné sezení nebo nutnost se často sprchovat a případně provádět další doporučenou léčbu rozstřižených rodidel. Ačkoliv některé ženy mají to štěstí, že už za 14 dní „o ničem nevědí“, minimálně prvních několik dní bývá pro téměř každou ženu s nástřihem (velmi) nepříjemných. A po problémovém nástřihu může mít i zdravá žena s nekomplikovaným porodem všechny výše zmíněné problémy a epiziotomie může třeba na rok vážně narušit kvalitu jejího života – navíc v době, kdy by se měla především radovat ze svého miminka.

Pokud lékaři uvádějí, že to nejde jinak, nebo pokud ženy samy jsou smířené s tím, že to prostě často tak chodí a že se to prostě musí nějak vydržet, není to pravda. I v Česku je porodnice, kde 80 % žen odchází domů bez jakéhokoliv poranění (respektive šití). A například praxe známé porodní asistentky Iny May Gaskin přesvědčivě dokázala, že při optimálním vedení porodu a při respektování porodního procesu může velká většina žen porodit bez poranění nebo s minimálním natržením kůže, které ani netřeba šít. Ovšem dokud bude porod veden tak, jak to stále bývá nejen v České republice zvykem (čest výjimkám), pak zřejmě ještě dlouho budeme řešit údajný problém nástřihu/natržení – problém, který by bylo možné snadno omezit.

Pozitivní je, že v diskuzích si to zjevně začínají uvědomovat i samy postižené ženy. Ilustrační je například následující příběh: „…problém nastal až ve druhé fázi – ležela jsem na boku, což mi vyhovovalo, mé tělo najednou začalo samo tlačit, načež na mě porodní asistentka začala křičet, ať netlačím a že se musím otočit na záda, tak na zádech na mne za minutu zase začala křičet, že teď musím tlačit, že se nesmím držet za stehna, ale za madla na křesle, i když mi to vůbec nevyhovovalo, že moc zvedám zadek a málo tlačím bradu na prsa, atd. atd. Cítila jsem se hrozně zmatená, vůbec jsem se potom nedokázala soustředit na přirozené nutkání k tlačení, ve finále po třech neúspěšných kontrakcích začaly být porodní asistentky netrpělivé, začaly mi tlačit na břicho, já jsem začala omdlévat, poté přišel lékař, nasadil oxytocin, kontrakce přestaly úplně a malé začaly klesat ozvy, tudíž provedl asi 6cm nástřih až ke stehnu…“

Podobných příběhů najdeme na internetu dvanáct do tuctu. Bezdůvodné narušování dobře probíhajícího porodního procesu, stres, spěch a strach tak ve druhé době porodní bývají často následovány nástřihem. Ženy jsou mnohdy přímo nuceny tlačit v nejhorší možné nepřirozené poloze vleže či v polosedě (v nedávném výzkumu UK pouze 24 % žen sdělilo, že měly možnost volby porodní polohy), není respektováno přirozené tempo porodu, matce a dítěti není dán dostatek času, aby děťátko správně dorotovalo a hráz se mohla dobře roztáhnout, velmi nevhodně je užíváno řízené tlačení, na ženy se dokonce křičí a jsou stresovány údajným ohrožením dítěte, svým údajně špatným tlačením či dokonce nebezpečnými zásahy typu Kristellerova exprese (tlačení na břicho). Tak vypadá bezpečné a kvalitní porodnictví?

Jestliže lékaři a porodní asistentky poctivě studovali, pak musí vědět, že vertikální polohy s využitím gravitace jsou pro porod dítěte mnohem výhodnější a velmi výrazně zde mimo jiné klesá riziko natržení hráze či nutnosti epiziotomie. Je trestuhodné, že ženy nejsou ve volbě přirozenějších porodních poloh podporovány a že místo toho se dává přednost rutině a pohodlí personálu (ten má pak všechno hezky na očích, co na tom, že ženě se hůře tlačí a že se asi bude muset rozstřihnout – však ono se to zašije). Jak to lapidárně vyjádřila jedna z žen na internetovém föru: „Bez diskuze, na záda a šmik.“

Stále se lze setkat se zkušenostmi žen, kterým byl nástřih zašit bez řádného umrtvení, což lze bez nadsázky nazvat bezdůvodným mučením bezmocných rodiček, jak ilustruje příběh uživatelky Very na Emiminu: „…já jsem půl roku po šití a udělala se mě taky boulička, bolí jako prase, a co se týče nástřihu, tak doktorka do mě střihla dohromady 4krát a vždy mimo kontrakci či tlačení, takže jsem vždy ucukla, jak střihla a tím to ještě více natrhla, po porodu placenty prohlásila, že to musí sešít doktor z chíry, že se bojí, aby mi něco neprovedla se střevama(nechápu, proč si to nenechala pro sebe, dost mě to vyděsilo), přišel dr z chíry a povídá, no, paní by se měla uspat, ale ona to zvládne, v životě jsem takhle moc nebrečela, neprosila, nenadávala, muselo mě držet pět lidí, doteď se v noci budím hrůzou, že se to opakuje.“ Mnohé ženy mají bohužel i tu zkušenost, že jim byl nástřih udělán i proti jejich přání nebo přes jejich výslovný nesouhlas, ovšem přestože jde o flagrantní porušení práva, spravedlnosti se v českém systému pravděpodobně nedovolají, i zbytečný nástřih si zdravotníci v podstatě vždy obhájí, byť třeba i na základě dávno vyvrácených argumentů.

Jestliže jednou ze základních zásad lékařského povolání je „neškodit“, v českém porodnictví to leckdy neplatí a nástřih hráze je toho typickou ukázkou. Kolik porodních asistentek a porodníků jej považue za banalitu, kterou se nedá nic zkazit? Kolik jich skutečně poctivě zvažuje rizika epiziotomie, kolik jich myslí na možné následky pro ženu? Kolik se jich snaží hráz především chránit, kolik jich dá ženě možnost rodit jinak než „na koze“ a v jejím tempu? Kolik z nich se vůbec vzdělává, přečte si zahraniční studie? Kolik se jich zajímá o to, zda je pravda vše, co je o nástřihu učili? Kolik z nich si přečte diskuze, v nichž se ženy někdy roky vyrovnávají s důsledky použití nůžek? Jistě takoví existují, ale, soudě podle výsledků, rozhodně to nejsou všichni.

Shrňme si ještě jednou vše podstatné: I většina obhájců přirozeného porodu je ochotna akceptovat, že při několika málo situacích může být nástřih hráze opodstatněný (obvykle jde o akutní zhoršení stavu dítěte a nutnost zakončit porod operativně), takových případů je však maximálně několik procent. Většina žen zvládne při dobrém vedení porodu porodit bez nástřihu i bez většího poranění. Jsou státy i české porodnice, kde to jde – tvrzení, že většina nástřihů u nás je nutných, tak naprosto neobstojí. Je absurdní chránit hráz tím, že ji nůzkami rozstřihneme. Je absurdní argumentovat většinou nedokázanými přínosy, když rizika jsou dobře známá a pro část žen bohužel až příliš reálná. Je absurdní tvrdit, že většina žen nedokáže porodit své dítě, pokud jim někdo nerozstřihne vaginu a nezpůsobí jim potenciálně velmi problematické a často emociálně zraňující poranění.

Několikrát jsem zde citovala ty, které mají největší právo mluvit o nástřihu hráze – ženy, které epiziotomii zakusily na vlastním těle a především ty, které kvůli ní často zbytečně trpěly. Na závěr dám proto slovo uživatelce m.rose, jejíž zkušenost byla následující: „Já rodila dvakrát, poprvé bohužel také s nástřihem, a i když byl malý, tak mi to asi vzali přes nerv a jizva, i když krásně zhojená, bolela dlouho a úplně jsem ji přestala cítit až po masážích hráze, před druhým porodem (po 3 letech).“ Tato žena ve svém příspěvku do jedné debaty o nástřihu napsala, že nemá sílu tuhle diskuzi plnou neopodstatněného mučení žen dočíst do konce. Já doufám, že jste do konce dočetli. A pokud jste ženy plánující nebo očekávající miminko, pak doufám, že vás tento text přiměje k zamyšlení nad tím, co očekáváte od péče při porodu a zda se některým porodnicím nebo procedurám nebude lepší vyhnout.