Dalo se to očekávat – s nedávným rozhodnutím Ústavního soudu se zase vyrojilo plno emotivních a dojemných článků o zlé homosexuální lobby a ubohých obětovaných dětech odsouzených mít dva rodiče stejného pohlaví. Přitom ve skutečnosti nebyla umožněna adopce dítěte stejnopohlavními páry, došlo jen k nápravě absurdního stavu, kdy si jednotlivec (i gay nebo lesba) mohl zažádat o adopci a registrovaným partnerstvím toto právo ztratil. Současný stav v České republice lze tak nadále považovat za diskriminační vůči lesbám a gayům a za situaci, kdy námitky proti adopci dětí či dokonce obecně proti rodičovství stejnopohlavních dvojic postrádají logické a přijatelné odůvodnění a které navíc ignorují realitu společnosti, v níž dnes žijeme.
Opakující se argumenty o „přirozenosti“ nebo o nutnosti mužského a ženského vzoru jsou ve skutečnosti poněkud úsměvné. Žijeme ve společnosti, kterou bychom jen těžko mohli označit jako akceptující takzvanou přirozenost, ať už ji chápeme jakkoliv. Od očkování a moderní medicíny až k autům a letadlům děláme všechno proto, abychom omezení naší „přirozenosti“ překonali, což sice není vždy pozitivním faktem a může to mít různá rizika, avšak pochybuji, že to platí v případě výchovy dětí dvojicí žen nebo mužů. Když dítě uspává nebo vodí do školky maminka, která večer usíná s jinou ženou, pak tento fakt jen těžko ovlivňuje kvalitu rodičovské péče a dítěti samotnému je nejspíš celkem lhostejný, pokud se jinak cítí šťastné. Dát dvěma mužům nebo ženám možnost vychovávat dítě navíc nic nemění na tom, že početí bude i nadále záviset na spojení mužských a ženských pohlavních buněk. Pokud jde o mužský a ženský vzor, pak sama definice něčeho takového je dost pochybná (nemohu se zbavit podezření, že lidé tímto argumentující obvykle mívají na mysli rigidní a velmi omezující pojetí ženských a mužských rolí), ale i kdybychom ji brali v potaz, žádné dítě nevyrůstá ve vzduchoprázdnu a setkává se běžně s lidmi obojího pohlaví.
Početí dítěte bylo vždy založeno na stejném neměnném principu, přitom ale v různých dobách a různých kulturách existovaly a existují rozmanité modely výchovy dětí. A ve skutečnosti mnoho dětí vyrůstá v rodinách, které nesplňují onen oblíbený vzorec tatínek-maminka-děti. Kolem nás žije nesčetně svobodných matek i dětí z rozvedených manželství a z všelijak pospojovaných rodin. A také nezanedbatelný počet dětí ve stejnopohlavních rodinách, protože v reálném životě nelze nikomu zabránit mít dítě. Gayové a lesby nejsou neplodní a například pro lesbický pár není zas tak těžké požádat nějakého kamaráda o „laskavost“. A co se týče neschopnosti zplodit dítě s partnerem, můžeme vidět určitou analogii s neplodným párem muže a ženy, který „přirozeně“ také nemůže počít a musí využít jiných možností k založení rodiny, včetně těch, které mohou být ve výsledku mnohem „nepřirozenějším“ způsobem početí než ona laskavost od kamaráda. Zmíněný lesbický pár navíc nutně nemusí vyloučit biologického otce z kontaktu s dítětem.
Co se týče blaha dětí, pak jistě panuje obecná shoda v tom, že pro dítě je nejlepší vyrůstat ve stabilním a láskyplném prostředí, kde je milováno. Popřít, že toho jsou schopni dva muži nebo dvě ženy, znamená popřít nejen jejich lidskost, ale také realitu, protože ve světě už takto vyrostly statisíce dětí, aniž by to na nich zanechalo jakoukoliv újmu. Rodičovství od přebalování až k diskuzím s puberťáky je poměrně náročná záležitost, která není pro každého, schopnost být dobrým rodičem však rozhodně není závislá na sexuální orientaci, která je navíc jen jednou z mnoha charakteristik každého člověka.
Souhlasím s tím, že biologické rodičovství vytváří svým způsobem nenahraditelné pouto, zvláště v případě matek, které mívají zkušenost těhotenství, porodu či kojení. Na druhé straně toto pouto nebývá vždy automatické a navíc ani omylem nedává záruku dobrého rodičovství. Týranému dítěti alkoholiků pravděpodobně nijak nepomůže vědomí, že jeho rodina vznikla zcela přirozeně a že ho vychovává biologický tatínek a maminka. A pokud bychom adorovali pouze biologické pouto, pak bychom vlastně měli zavrhnout i adopce jako takové a zakázat výchovu dětí nevlastními rodiči. Je zřejmé, že něco takového nikoho ani nenapadne a předpokládám, že se většina lidí shodne na tom, že láska k dítěti není nutně podmíněna geny a pokrevním příbuzenstvím.
Oblíbeným argumentem bývá, že neexistuje „právo“ na dítě. Míněni tím bývají bezesporu lidé, kteří děti nemohou mít běžnou cestou, protože jinak si dítě může bez sankcí pořídit každý psychopat nebo narkomanka. Protože však existuje množství neplodných a bezdětných párů (osob) a zároveň bohužel mnoho opuštěných dětí, společnost dává oběma skupinám možnost vytvořit rodinu a v případě dětí šanci vyrůstat mimo zcela nepřirozené a prokazatelně škodlivé prostředí ústavu. Celkem logicky přitom zájemci o adopci či dlouhodobé pěstounství procházejí výběrem, který má eliminovat ty, kteří by byli (pravděpodobně) nevhodnými rodiči, avšak všichni bez rozdílu mají právo o tu možnost požádat a usilovat. K faktorům znemožňujícím osvojení přitom jen těžko může patřit sexuální orientace, neboť ta nijak nedeterminuje schopnost pečovat o dítě a milovat jej. Vždy je také třeba brát v úvahu kontext a okolnosti jednotlivých případů – pro konkrétní dítě může být z mnoha důvodů lepší volbou konkrétní stejnopohlavní pár než konkrétní pár heterosexuální a tyto důvody nebudou mít pravděpodobně nic společného s tím, s kým dotyční dospělí sdílejí ložnici.
Bez ohledu na to, zda budou v nejbližší době schváleny adopce dětí stejnopohlavními páry, jde v případě bojovníků proti „nepřirozeným“ rodinám o boj s větrnými mlýny, který je navíc obvykle motivován výhradně ideologicky, často nábožensky, a je založen především na pocitech a předsudcích, podobně jako je tomu u související homofobie. Stejnopohlavní rodiny už tady dávno jsou a pokud dvojice žen či mužů opravdu touží po dítěti, pravděpodobně si najde cestu, jak tuto touhu naplnit. Místo toho, aby zákony házely těmto rodinám klacky pod nohy (třeba v podobě ustanovení, že partner nemůže adoptovat biologické dítě svého partnera, o které přitom od narození pečuje), měly by se starat spíše o to, aby děti z ústavů snáze nacházely cestu do milujících rodin. A tyto rodiny mohou být různé, protože rodinu vytvářejí nejen biologická pouta, ale také – a především – pouta citová, která jsou založena na péči a která nijak nesouvisí s tím, ke komu jsme sexuálně a romanticky přitahováni.