Předpokládám, že na světě mohou existovat jedinci, kteří berou veškeré příkoří osudu jako záležitost karmy nebo osudu. Nebo třeba jako příležitost k duchovnímu růstu. I selhání lékaře nebo jeho neprofesionální jednání pak může být viděno jako pouhý pokyn shůry, ale troufám si hádat, že většina z nás se s pochybením lékaře smiřuje o něco obtížněji – jde konečně o naše zdraví a životy, o zdraví a životy našich blízkých.
Takže – co uděláte, když jste nebyli spokojeni v ambulanci nebo v nemocničním zařízení? A když si myslíte, že nešlo o pouhou nešťastnou náhodu nebo prostou shodu okolností? I dnes má lékařská péče svá rizika a své hranice – a například špatný výsledek operace nemusí zdaleka vždy znamenat chybu operatéra či člena lékařského týmu, na druhé straně třeba opilý lékař nějaký trest zcela jistě zaslouží. Tak jako tak, máte pochyby či indicie o profesním selhání. K jakému kroku se rozhodnete?
Když nejste spokojeni s lékařskou péčí a když se hned netoužíte soudit nebo podávat trestní oznámení, pravděpodobně si vyberete podat stížnost. Také já jsem před časem této možnosti využila. Stížnost na lékaře je možno podat na Českou lékařskou komoru nebo ke zřizovateli nemocnice, stejně tak je možno podat ji k oběma subjektům. Já jsem – jakožto osoba v tomto ohledu neznalá a nezkušená – začala u ČLK. Leccos jsem sice už zaslechla a nedělala jsem si velké iluze, dá se však říct, že komunikace s ČLK překonala má očekávání.
Když pominu z odpovědí čišící nadřazenost, implicitní bohorovné napomínání a uvádění různých polopravd (alespoň takové bylo mé subjektivní vnímání dopisu), je zde například pozoruhodná ignorance práva – ČLK se vůbec neobtěžovala zabývat otázkou informovaného souhlasu pacienta či v tomto případě rodičky. Ještě bych snad byla schopna pochopit, že o právních náležitostech informovaného souhlasu má nízké povědomí řadový lékař (i když ani to nepovažuji za omluvitelné), ale u ČLK se to zdá být přinejmenším velmi zarážející. Nebo – a to je pravděpodobnější – ČLK o těchto náležitostech ví a je jí prostě fuk, zda zákroky probíhají lege artis. Nu což, jako „strážce etiky výkonu lékařského povolání“ má asi jiné starosti než hlídat legitimitu lékařské péče.
Protože jsem nebyla spokojena s odpovědí na stížnost (fakticky jsem byla spíš poněkud v šoku), podala jsem námitku proti rozhodnutí. Strávila jsem několik hodin poctivým sepisováním argumentů a přestože veškeré iluze mě už přešly zcela definitivně (že by snad byla aspoň z desetiny uznána oprávněnost stížnosti), byla jsem docela zvědavá, jak se s nimi ČLK popasuje a co pěkného mi na ně odepíše. Trvalo jim to několik měsíců. No, asi si dávají záležet, říkala jsem natěšeně…
A pak jednoho dne to přišlo. Bílá obálka z daleké Prahy, od velevážené Revizní komise a Čestné rady. Dychtivě jsem ji otevřela: „…plénum Čestné rady ČLK rozhodlo…o potvrzení rozhodnutí revizní komise OS ČLK.“ Cože? Kde jsou odpovědi na mé argumenty? Četl je vůbec někdo? Nevypadalo to tak.
Možná se námitky pacientů vůbec nečtou, možná jsou prostě považovány automaticky za nesmysly, protože pacienti většinou nemají před jménem titul MUDr. Každopádně jsem si připadala jako bezvýznamné nic, jehož názory a poctivě sepsané argumenty nikomu nestojí ani za pořádnou odpověď, byť třeba negativní. Tu bych ještě snad byla schopna nějak skousnout – kdybych viděla aspoň ždibec snahy vyjít vstříc. Nebo mohli přidat třeba nějaké vyjádření lítosti („Je nám líto, že…, nicméně jsme po POCTIVÉM prostudování vaší námitky…“), nic by je to nestálo. Jenže tohle? Prostě nezájem – však my si pacienty rozmazlovat nebudeme, ještě abychom projevili skutečný zájem o jejich zdraví a jejich (ne)spokojenost.
Někdo by mohl oprávněně namítnout, že je to jen jedna zkušenost, neměla bych zobecňovat. Jenže jak jsem tak jednou v čase předvánočním seděla u zpráv České televize, byla mi předložena pozoruhodná statistika. Roku 2013 podali pacienti celkem 1403 stížností k České lékařské komoře. Obrátili se na ni se svými problémy, dotčeností, smutkem, vztekem, naštvaností, nespokojeností, s duševní nepohodou i s neutěšeným zdravím. S tím, co podle nich zavinili lékaři, na čem se podíleli nebo nač neadkvátně reagovali.
A výsledek? Česká lékařská komora z těch 1403 podnětů zatím vyřídila 1004 stížností. Na jejich základě byli podmíněně vyloučeni 2 lékaři, důtku dostalo lékařů 14 a pokutu celá pětice v bílém plášti. Celkem 21 sankcí na 1004 stížností. Dá se sice předpokládat, že někdy si pacienti stěžují neoprávněně, že někdy jde o tvrzení proti tvrzení… ale není to přece jenom trošku nepoměr?
Vysvětlení bude možná prosté. Je celkem známo, že (čeští) lékaři drží při sobě jako privilegovaná elita, jejichž pevnou hradbu je skoro nemožné překonat. Podobně se vyjádřil před časem například i Respekt v článku Drama na sále, v němž se řešil případ tragického porodu v nemocnici a v němž byly zmíněny i další podobné případy lékařského selhání (což by ještě nebylo to nejhorší, lidé bohužel nejsou neomylní) a následného mlžení a zatloukání viny. Takže v tomto ohledu výsledky stížností k ČLK příliš nepřekvapí – a je to svým způsobem i logické a pochopitelné. Proč?
Česká lékařská komora totiž na svém webu uvádí, že „hájí profesní zájmy svých členů tak, aby lékaři mohli vykonávat své povolání co možná nejlépe“. To je zcela v pořádku. Lékařské povolání je nesporně náročné a není třeba mít námitky proti organizaci, která se za zájmy doktorů a doktorek pere. Je jim přáno.
Jenže, co mají dělat pacienti? Stížnosti u ČLK zjevně velké naděje na úspěch nemají. Veřejný ochránce práv není oprávněn prošetřovat postup poskytovatelů zdravotních služeb. Je zde možnost podat stížnost zřizovateli, například kraji, který k vyřízení závažnější stížnosti navrhne nezávislého odborníka nebo nezávislou odbornou komisi. Jestliže se ale řeší lékařská záležitost, pak pravděpodobně těmi odborníky budou lékaři. A vracíme se k výše uvedenému – lékaři drží spolu. Pak už zbývá jen žaloba, jenže tu si leckdo nemůže dovolit z finančních důvodů, zvlášť když dobře ví, že nakonec stejně nejspíš dojde na nějaké soudní znalce s titulem MUDr. Nebo je tu možnost podat trestní oznámení, ale to už je možnost krajní a nakonec by možná nešťastník skončil ve stejném bodě.
Jak už tu bylo uvedeno, lékařské povolání je jistě těžké (jako mnoho jiných zaměstnání), ale lékaři nejsou bohové a nikdo asi nepochybuje o tom, že i oni mohou chybovat či třeba jednat neeticky. Jinými slovy, bezpochyby jsou i špatní lékaři. Osobně však pochybuji o tom, jaké má u nás možnosti pacient, který může být přitom lékařem trvale či vážně poškozen – a být poškozeným pacientem je pravděpodobně často ještě mnohem těžší než být lékařem. Nestálo by za úvahu třeba zřízení instituce nějakého zdravotnického ombudsmana?