Před devíti měsíci jsem přivedla na svět své první dítě. Porod byl nekomplikovaný, přesto jsem si z něj odnesla fyzické i psychické trauma. Poděkovat za to mohu přístupu personálu k porodu jako k chirurgickému zákroku řízenému lékařem – dokonce i tehdy, když porod probíhá fyziologicky a žádné zásahy nevyžaduje. Dokonce i tehdy, když rodička výslovně odmítá rutinní postupy a přeje si jiný přístup k porodu.
Moje zkušenost bohužel není ojedinělá. Lékaři nebo porodní asistentky se mohou chovat arogantně nebo velice mile, bez ohledu na to se však obvykle shodují v tom, že narození dítěte by mělo probíhat v jejich režii. Předpokládám, že to nebývá ze zlé vůle, jen neznají a neumějí si představit nic jiného. Mnozí nikdy neviděli skutečně přirozený porod. Jak by také mohli, když velká část porodů u nás probíhá za pomoci nejrůznějších medikamentů, oxytocinu, epidurální analgezie? Když je porodní proces běžně urychlován umělým protržením plodových obalů nebo stříháním genitálií? Když si ženy nemohou svobodně zvolit polohu pro příchod dítěte na svět nebo v tom nejsou podporovány?
Lékaři si často velmi zakládají na svých titulech, ale nemusím vystudovat medicínu, abych se mohla divit tomu, že syntetický oxytocin je v ČR podán u 82% vaginálních porodů (například ve Švédsku je to 10%). Ostatně ho nutili i mně a tvářili se velmi nevlídně, když jsem ho odmítla. Nemusím mít dvě atestace, abych byla překvapená, že čeští lékaři stále obhajují nástřih vagíny dávno vyvrácenými argumenty. Asi proto tento většinou zbytečný zákrok provedou téměř polovině žen rodících vaginálně, přestože WHO doporučuje, aby podíl nástřihů nepřekročil 10%. Bezesporu k tomu přispívá i stále většinově využívaná poloha na zádech či v polosedě, přestože studie i zdravý rozum se shodují na tom, že jde o nejhorší polohu pro porod vůbec. Tedy z pohledu rodičky – pro doktora je bezesporu nejvýhodnější a nejpohodlnější.
Jestliže se kritizuje české porodnictví, protistrana obvykle kontruje skvělými statistikami, případně se debata stočí k domácím porodům, při nichž sobecké matky hazardují se životy svých dětí. Skutečnost je taková, že výsledky českých porodnic jsou dobré, zároveň ovšem plně srovnatelné s mnoha dalšími zeměmi. V některých z nich se přitom zdravým ženám legálně nabízí celá škála volby místa porodu (domov, porodní dům, porodnice) či kontinuální péče porodní asistentky během těhotenství a porodu namísto nadbytečné (a dražší) lékařské péče. Výsledkem je, že některé z těchto zemí mají mnohem nižší počty medikamenty nadopovaných či rozřezaných rodiček, aniž by zde matky či novorozenci houfně umírali. A jestliže jsme u péče, opravdu nám jako výsledek stačí, že matka a dítě porod přežily? Zdraví není jen fyzické. Jestliže žena odchází z porodnice traumatizovaná přístupem personálu nebo s dlouhodobými následky třeba po (zbytečném) nástřihu hráze, je to ten nejlepší možný výsledek? Je to kvalitní péče?
Nepochybuji o tom, že v případě patologických porodů a komplikací je lékařská péče nezastupitelná. Ani o tom, že velká část českých žen je s porodní péčí spokojená, ať už proto, že podobně jako lékaři si neumí představit nic jiného nebo proto, že jim medikalizovaný porod plně vyhovuje. Stejně tak je ale nepochybné, že v případě fyziologicky probíhajícího porodu může dnes snadno dojít k jevu známému jako kaskáda intervencí, kdy umělý zásah do porodního procesu vede k nutnosti zásahu dalšího a kdy pak porod může nakonec skončit třeba slavnou „záchranou“ matky a dítěte například císařským řezem. A je nepochybné i to, že přirozený porod u nás nemá na růžích ustláno.
Jestliže chce žena rodit jinak (bez medikamentů, urychlování porodu, preventivního rozstřižení genitálií, bez „nutného“měření a vážení miminka v prvních minutách po porodu…) a jestliže chce prožít porod spíše jako významnou intimní zkušenost než jako lékařský zákrok se spoustou diváků, pak leckdy nemá příliš na výběr. Nemusí přitom nutně toužit po porodu doma, i při pečlivém výběru porodnického zařízení však riskuje, že aktuálně přítomný personál nebude jejím potřebám příliš nakloněn. Vstupuje-li taková žena do porodnice jako vyděšená a nezkušená prvorodička, reálně riskuje i to, že lékaři nebo sestry se ji budou snažit zastrašit nebo zmanipulovat, aby přistoupila na zaběhnuté postupy a zvyklosti, oblíbené bývá například často neodůvodněné a vrcholně necitlivé poukazování na zdraví či život dítěte, které nemusí mít daleko k vyhrožování.
Lékaři tak činí z autority svého vzdělání a zkušeností, ovšem jejich vzdělání je činí především odborníky na patologické situace, kterým se pak mohou snažit aktivně předcházet, aniž by dali slovo trpělivosti, vyčkávání nebo snaze, aby se rodička cítila bezpečně. A o zkušenostech s přirozenými porody už byla řeč. Kolik žen v našich porodnicích porodí nerušeně a ve svém tempu, bez jakékoliv medikace a zásahů? Kolik žen považuje nemocniční porod za povznášející a mimořádný zážitek? Taková slova často zaznívají od žen rodících doma, není to však primárně prostředím, ale přístupem. Mnohé ženy ani netuší, že při porodu se lze přirozeně dostat do změněného stavu vědomí, který může porodní bolesti značně ulehčit, v porodnici tomu však většinou účinně brání opiáty, stres či nedostatek soukromí.
Zastrašováním či manipulací to ale často nekončí. Například už sám velký počet nástřihů hráze lze považovat za násilí (jak jinak nazvat zbytečné stříhání genitálií, často s bolestivým hojením a mnohdy s dlouhotrvajími fyzickými či psychosexuálními následky). Dochází ale i k tomu, že přání žen bezdůvodně nejsou respektována, že zákroky jsou prováděny bez informovaného souhlasu či proti jejich vůli, že zdravé děti jsou oddělovány od matek atd. To, co by kdekoliv na ulici bylo považováno za trestný čin, je v porodnicích prováděno pod rouškou péče a vydáváno za normu. Toto porušování lidských práv nebo protiprávní jednání je přitom vesele ignorováno, omlouváno a ospravedlňováno.
Rodící žena je často do značné míry bezmocná a zranitelná. Nemůže se vždy sama bránit nebo diskutovat (přesně z těchto důvodů mají některé ženy připraveny porodní plán). Při porodu může docházet ke komplikacím. Lékaři či porodní asistentky to mohou „myslet dobře“. Nic z toho však neomlouvá násilí v mnoha českých porodnicích. Rodička je stále lidská bytost se svými nezadatelnými právy, která při náročném přivádění nového života na svět zasluhuje empatii, respekt a úctu. Není jen zaměnitelnou nádobou, z níž je třeba co nejrychleji vybavit dítě – každá je individualitou se svými strachy, zkušenostmi, potřebami a tužbami.
25. listopad je Mezinárodním dnem proti násilí na ženách. Porodnické násilí patří k těm nejméně viditelným, přesto bezesporu existuje. Stejně tak existují i příklady dobré praxe a já si všech vstřícných zdravotníků velmi vážím, množství smutných příběhů z českých porodnic však svědčí o tom, že respektovat jiný přístup k porodu a legitimní práva rodiček se ještě všude nenaučili. Doufám, že tlak zdola přispěje k tomu, že české porodnictví časem začne skutečně a samozřejmě respektovat ženy a potřeby jejich i jejich dětí. A že všechny ženy, které jsou toho schopny, prožijí porod bez násilí.