Manželství je opravdu instituce s dlouhou tradicí, ovšem je otázkou, nakolik je tato tradice následováníhodná. Až do doby poměrně nedávné provázela manželství tradice nerovnosti a mocenské nerovnováhy, kdy církevní instituce a později i občanské zákoníky podřizovaly manželky manželům a vdaným ženám nedovolovaly třeba vlastnit majetek nebo pracovat bez svolení muže. A ještě před pár desítkami let bylo například znásilnění v manželství zcela legitimní. Zároveň, navzdory krásným slovům o posvátnosti či hodnotách, bylo manželství v historii často pouze zcela účelovým nástrojem a prostředkem. Sloužilo třeba k zisku území, posílení moci či vlivu, k ekonomickému vzestupu a podobně. Pojilo se mnohdy s násilím a nátlakem, jak hezky ilustruje třeba slavný příběh o Maryše – smyšlená hrdinka měla bezesporu mnoho reálných sester. Ano, manželství muže a ženy bylo tradičně samozřejmé, prakticky nerozlučitelné i jedině možné. Ale pravděpodobně bychom jen těžko spočítali zástupy nešťastnic a nešťastníků, kteří v tomto tradičním uspořádání trpěli. A nepochybně mezi nimi byli i mnozí, kteří pociťovali „hříšné touhy“ směrem ke stejnému pohlaví a kterým společnost nedovolovala tyto touhy legitimně naplnit.
Obránci tradičních hodnot často uvádějí, že děti spolu mohou biologicky zplodit pouze muž a žena, jako by snad byl tento fakt někým zpochybňován. Aby nebylo mýlky, veřejně tímto prohlašuji, že je mi znám princip početí dítěte za spolupráce spermie a vajíčka a odvážně si troufám tvrdit, že tuto pravdu znají i lesby a gayové a vůbec všichni ostatní, kteří i navzdory tomu věří v manželství pro všechny. Spojovat ale manželství (hlavně) s plozením dětí nutně devalvuje manželství neplodných lidí nebo starších párů, nemluvě o manželstvích dobrovolně bezdětných. Polovina českých dětí se dnes ostatně rodí mimo manželství, což svědčí o tom, že velká část společnosti už neklade rovnítko mezi manželský svazek a plození potomků. Mnohá manželství se také dříve či později po narození dětí rozpadnou, což sice nebývá zrovna pozitivní fakt, ale rozhodně jde o realitu danou mnoha sociokulturními faktory, kterou zřejmě nelze nijak výrazněji ovlivnit (nechceme-li rozvody po vzoru předků rovnou zakázat). Rodičovské kvality se přitom neodvíjejí od manželského statusu rodičů ani od jejich pohlaví (viz třeba zde).
Mimochodem, když se ještě vrátíme k „tradičnímu“ manželství, tak zajímavým zdrojem může být i ona kniha všech knih, na niž se s oblibou odvolávají mnozí křesťané. Najdeme zde moc hezké příklady manželské lásky i plození dětí, třeba příběh neplodného páru Abrahama a Sáry. Nešťastná manželka, která nesplnila svůj nejposvátnější úkol, vyřešila situaci jednoduše tak, že strčila manželovi do postele (ochotnou?) otrokyni Hagar a hodlala si přivlastnit její dítě. Celý roztomilý příběh (ještě je tam třeba o vyhnání té ubohé těhotné otrokyně do pouště) doporučuju k přečtení. A o manželství je v bibli i spousta dalších zajímavých historek. Mou osobní hitparádu vedou všechny znásilněné panny, které si musely vzít svého násilníka, za pozornost ale stojí třeba i vyprávění o Támar a Ónanovi. Kdybyste to náhodou neznali, pak vězte, že Támar ovdověla jako bezdětná a proto si ji podle zvyku musel vzít manželův bratr Ónan, aby došlo ke kýžené reprodukci – a jak asi tušíte, Ónan z toho nebyl zrovna nadšený. A pak mě ještě napadá třeba méně známá historie o králi Achašveróšovi, který se rozvedl s manželkou, když neuposlechla jeho opileckého rozkazu předvést svou krásu, neboť, jak uvádí bible, svou neposlušností vůči manželovi dala nepěkný příklad ostatním ženám. Myslím, že představu o některých tradičních podobách „posvátného“ manželství už máte. Z uvedeného je myslím zcela zřejmé, jaké osobní tragédie přinášela třeba v podstatě „povinná“ manželská reprodukce. A nejen z toho je zřejmé i to, že šlo většinou o svazek definovaný mužskou nadřazeností, jak už bylo zmíněno výše.
Jestliže totiž splynutí spermie a vajíčka lze skutečně považovat za dílo přírody nebo akt přirozenosti, manželství jako takové je vždy společenskou institucí a je definováno konkrétní kulturou. Na základě počtu dětí narozených mimo manželství lze mimo jiné soudit, že naše kultura už manželství automaticky neztotožňuje s rozením a výchovou dětí a zřejmě to ani nepovažuje za jeho hlavní účel. Jestliže dříve se sňatkem spojilo třebo věno a grunt a vytvořila se určitá hospodářská jednotka, dnes se lidé v drtivé většině berou prostě nebo hlavně proto, že se mají rádi. Pokud už manželství není požadovaným (ekonomickým i kulturním) imperativem pro většinu populace a v podstatě nutnou podmínkou k založení rodiny nebo třeba i k nestigmatizovanému sexuálnímu životu, pak na významu nabývá především jeho symbolická rovina: Chci si tě vzít, protože tě miluji, protože s tebou chci strávit zbytek života, protože jde o veřejně deklarovaný závazek, který je pro mě důležitým vyjádřením našeho vztahu.
Touhu takto stvrdit svůj vztah mohou mít i stejnopohlavní páry a neexistuje legitimní důvod, proč by jim v tom sekulární stát měl bránit nebo proč by měl vztahy dvou lidí hierarchizovat a klást ten heterosexuální výše (manželství) a homosexuální níže (registrované partnerství). Dokonce i kdyby registrovaní gayové a lesby měli stejná práva jako v manželství. Když někoho představíte jako svého manžela či manželku, zní to mnohem lépe než registrovaný partner či registrovaná partnerka. A nemusíte si přitom připadat jako občan(ka) druhé kategorie a přemýšlet o tom, proč váš partnerský vztah není viděn jako hodný stejné ochrany a (symbolického) ocenění jako vztah Adama a Evy odvedle. Možná Adam Evu bije nebo Eva Adama podvádí, ale pozor, pořád je to heterosexuální manželství a to je hlavní. Jenom na základě pohlaví manželů jde o něco „úžasného, jedinečného a posvátného“, co „musíme chránit“. Tak aspoň definovali manželství lidovci v jedné své nedávné anketě. Počítám, že jistě nahlédli i do bible a inspirovali se všemi těmi láskyplnými vztahy mužů a žen, včetně těch výše popsaných. Je ovšem možné, že se zasekli už v knize Leviticus, kde se mužům zapovídá obcovati s mužským pohlavím jako se ženou, neboť to „ohavnost jest“ (ženy se svým obcováním zde nestály za zmínku). Řídit se v dnešní době slovy zapsanými ve zcela jinak fungující společnosti před pár tisíci lety je obdivuhodné, je ovšem škoda, že lidé v tomto ohledu nebývají důslednější – dokonce i fanatičtí odpůrci gayů a leseb z řad křesťanů jsou dnes dost laxní ohledně kamenování padlých dívek nebo nevěrnic.
Jestli se mi něco zdá jako nebetyčná drzost, pak je to postoj některých věřících, kteří hodlají určovat mantinely ostatním pouze nebo především na základě své náboženské víry, kterou přitom ti ostatní nesdílejí. Lidé nesouhlasící se sňatky pro všechny samozřejmě nemusejí být věřící, prubířským kamenem však podle mého názoru bývá celkový pohled na LGBT+ menšinu a na „(ne)přirozenost“ či „(ne)normálnost“ homosexuality (bisexuality, transsexuality), která je nespíše mnohdy (nevědomě) ovlivněna právě staletým přístupem církví či náboženství a v důsledku toho přetrvávajícími předsudky a zaujatostí, společně s častým negativním postojem vůči jakékoliv odlišnosti a jinakosti, který ovšem s vírou nemusí mít nic společného. V zájmu spravedlnosti je také nutno dodat, že zdaleka ne všichni věřící sdílejí negativní pohled na homosexulitu a že mnozí dokonce podporují stejnopohlavní sňatky či adopce.
Bez ohledu na to je skutečnost taková, že lidé s náklonností ke stejnému pohlaví tady byli, jsou a budou. Společnost může tuto náklonnost akceptovat nebo trestat, nedá se ale zakázat nebo vymýtit. V lásce dvou mužů nebo dvou žen můžeme vidět úchylku nebo vadu a její nositele můžeme věšet, upalovat, zavírat do vězení, odsoudit je k dvojímu životu, studu a hanbě (to vše se v minulosti dělo a leckde ve světě děje i nadále), případně je „tolerantně“ odkázat k tiché vděčnosti za to, že my „normální“ už je nevěšíme, nekamenujeme, nezavíráme a dokonce jim milostivě povolíme se zaregistrovat, což sice ani zdaleka není manželství, ale to už by toho holenkové chtěli vážně moc.
Nebo se můžeme zeptat, zda vztah dvou lidí stejného pohlaví někomu škodí a zda je už z podstaty méně hodnotný než vztah muže a ženy. A pokud na obě otázky odpovíme ne a pokud nahlížeme na neheterosexuální orientaci jako na méně častou, ale stále běžnou a vrozenou variantu pestré lidské sexuality, pak opravdu nevidím důvod, proč vztah stejnopohlavního páru nemá nárok na stejné zacházení a stejný přístup úřadů jako vztah muže a ženy. Fungující heterosexuální („tradiční“) rodinu neohrozí manželství dvou žen nebo dvou mužů třeba i v sousedním domku. Láska, důvěra nebo vzájemná pomoc nejsou závislé na pohlaví. A dokonce ani výchova dětí není výsadou heterosexuálních dvojic, do svazků dvou žen či dvou mužů také přicházejí děti.
Existují lidé, kteří odmítají manželství pro všechny s poukazem na to, že jde o potenciální šikmou plochu, neboť„za chvíli si někdo bude chtít vzít svého psa“, „to můžeme rovnou uzákonit pedofilii“ a „proč nepovolit muslimům čtyři manželky“. Prvním dvěma argumentům nemá smysl věnovat čas. Když je někdo s prominutím natolik pitomý, že srovnává vzájemný vztah dvou dospělých lidí se vztahem člověka ke zvířeti nebo dokonce klade rovnítko mezi homosexualitu a pedofilii, nemá cenu se s ním bavit. Složitější je otázka týkající se manželství s více osobami nebo manželství více osob. Protože nejsme náboženský stát a nelze diskriminovat ženy, bylo by podle mého názoru velmi problematické a fakticky nemožné uzákonit jednostrannou možnost mužů oženit se až se čtyřmi ženami. Lepší výchozí pozici bychom měli při otázce, zda umožnit třeba manželství tří lidí (protože proč vlastně ne), nicméně by zde asi jen těžko došlo k nějakému skutečně ospravedlnitelnému omezení (když tři lidé, proč ne čtyři?, když čtyři, proč ne pět?), které by přitom bylo nutné – jen těžko by někdy fungovalo, kdyby si všichni mohli vzít všechny. Samozřejmě nevíme, jak se bude společnost vyvíjet a jak bude vypadat třeba za tisíc let. Možná manželství úplně zanikne, možná získá nějakou zcela novou formu… Každopádně si myslím, že vážně míněné úvahy o rozšíření manželství nad rámec dvou osob nejsou na pořadu dne a v zásadě ani nemají mnoho společného s tím, jakého pohlaví jsou osoby vstupující do manželství a zda se mohou vzít dva muži nebo dvě ženy – tady jde spíše o to, zda přisuzujeme vztahu mezi muži nebo mezi ženami stejnou hodnotu jako vztahům heterosexuálním.
Nikomu to neublíží, mnohým to pomůže je jedním z hesel kampaně Jsme fér, která usiluje o manželství pro všechny. A přesně tak to je. Láska je opravdu jedna a jestliže se oháníme tradicí, pak bychom si měli být vědomi toho, jaká ta tradice byla. V historii mělo manželství různé podoby, často nepříliš pěkné a mnohdy velmi vzdálené tomu, jak manželství chápeme dnes. Domnívám se, že tomuto současnému chápání se nijak nevymyká rozšíření manželství i pro gaye a lesby a osobně velmi fandím třeba právě kampani Jsme fér. A doufám, že už brzy si zamilované páry mužů či žen budou moci říci své rovnoprávné ano i v České republice.