Reklama
 
Blog | Petra Holá

Průvodem nebo kanálem?

Diskuze kolem průvodu hrdosti nebo LGBT+ aktivismu a jejich často zdánlivě oprávněná kritika i od takzvaně "tolerantních" lidí nebo od samotných gayů a leseb svědčí často především o nulovém historickém povědomí nebo o naprosté neinformovanosti a neochotě přemýšlet - spolu s předsudky, s černobílým viděním světa a s neakceptací jakékoliv jinakosti a barevnosti světa i lidských tužeb.

Jestli je něco opravdu únavné, tak je to číst neustálé komentáře (nejen) k Prague Pride pochodu o tom, jak se homosexuálové chlubí svou orientací a povyšují se tak nad „normální lidi“ (rozuměj heterosexuály) – ti přece taky nikde nepochodují. V podstatě jsou příspěvky tohoto typu hlavně smutné, protože ukazují, že většina těchto lidí není schopna zjistit si základní informace o tom, proč tzv. průvody hrdosti vznikly (proč se konají) a není schopná nebo ochotná o tom přemýšlet. To, že mezi odpůrci pochodů a vůbec LGBT+ aktivismu jsou často i gayové nebo lesby, je už spíš tragické.

Víte, proč nemají žádné pochody heterosexuálové? Protože je nepotřebují a nikdy nepotřebovali. Slyšeli jste někdy o tom, že by se někdo bál přiznat svou heterosexualitu nebo se s touto sexuální preferencí těžko vyrovnával? Slyšeli jste někdy o někom, kdo spáchal sebevraždu nebo se o ni pokusil, protože byl hetero? Jsou lidé šikanováni kvůli své heterosexualitě? Mají kvůli své touze po opačném pohlaví méně práv? Jsou v nějaké kultuře heterosexuálové ostrakizováni, odsuzováni do vězení nebo dokonce popravováni?

Odpověď na všechny tyto otázky je NE. Ne, protože heterosexualita je považována za normu, která je nám zároveň vštěpována už od kolébky – pokud někdo vidí v průvodech či aktivismu za stejná práva „homopropagandu“, pak si zřejmě neuvědomuje, že „heteropropaganda“ je všude kolem nás, v pohádkách, dětských knížkách, reklamách, v celém nastavení společnosti… Láska k lidem stejného pohlaví je pořád viděna jako něco odlišného a někdy přímo nenormálního, vadného a nepřirozeného. Děti a mladí lidé si pak mohou připadat „jiní“ či „divní“ a musí leckdy i dnes čelit dilematům, které jejich „normální“ vrstevníci nepoznají, ani dnes nebývá coming-out snadnou a samozřejmou událostí. A to už jsme na tom celkem dobře, ptotože před pouhými pár desítkami let čelili LGBT+ lidé nejen společenskému vyloučení, ale i kriminalizaci. A tady právě leží kořeny dnešních „pochodů hrdosti“.

V době, kdy homosexualita byla považována za nemoc, zločin nebo deviaci, bylo nesmírně těžké a dlouho v historii v podstatě nemožné vystoupit a říci „jsem homosexuál“ (ostatně toto slovo podobně jako slova „gay“ či „lesba“ ani neexistovalo). První průvody se tak konaly až roku 1970 jako důsledek tzv. Stonewallských událostí, kdy se lidé z LGBT komunity poprvé veřejně a masově postavili proti šikaně a které byly jedním z významných impulzů moderního boje za práva gayů, leseb či transsexuálů.

Hrdost totiž není o tom, že „já jsem gay (lesba, bisexuál, transgender…) a kdo je víc“. „Hrdost“ odkazuje k tomu, že jako (například) lesba nejsem o nic méně než heterosexuální žena nebo muž, že mám stejnou lidskou hodnotu, že se nestydím za to, kdo jsem, že není důvod, abych měl(a) méně práv jen proto, že se mi líbí lidé stejného pohlaví. Pochody hrdosti od počátku ukazovaly právě tohle: jsem tady a nemám se za stydět, nezasloužím si opovržení, šikanu nebo pronásledování zákony. A ačkoliv se za posledních padesát let mnohé změnilo, stále existují země, kde je „jiná“ sexuální orientace zavrhována a kriminalizována. Stále existují země, kde LGBT+ lidí nemají stejná práva. A dokonce i v tomto ohledu vyspělých zemích může být coming-out dosud obtížný, například v některých komunitách nebo v určitém společenském prostředí. Pořád jsou tady dospívající a mladí lidí, kteří při uvědomování své „jinakosti“ čelí pocitům studu nebo strachu a pro které je obtížné se vyrovnat s tím, jací jsou. Samozřejmě, z hlediska práv nebo zákonů už je v mnoha zemích (téměř) „hotovo“ a průvody se pak mění spíše v oslavu lidské různorodosti a v akci, na níž se baví všichni zúčastnění. A ano, mohou mít třeba i různé výstřední kostýmy – no a co? Jestliže dokonce i mnozí účastníci nebo účastnice Prague Pride pochodu omluvně a pokorně říkají: No, ono je jich jen pár, 99,9 % lidí je oblečeno „normálně“, pak můj názor je takový, že vážně nevidím nic špatného na tom, když se pár (desítek) lidí jednou v roce obleče výstředněji či vyzývavěji. Je to karneval, je to zábava. A jestli snad jde někomu o pochybnou mravnost, pak veřejnou morálku rozhodně mnohem víc narušuje třeba to, co se děje na naší politické scéně než pár polonahých tanečníků na ulici.

Ano, nepochybuji o tom, že mnoha lidem naprosto vyhovovalo, když se ti úchylní buzíci pokorně krčili někde v koutku a plížili se kanálem, jak dokládá například scestný komentář Jiřího Peňáse, u nějž jsem dlouho přemýšlela, zda náhodou nejde o parodii. Bohužel asi nikoliv. Autor v něm nostalgicky vzpomíná na dobu minulou nejen optikou, která do značné míry bere v potaz pouze privilegovanou marginální menšinu gayů, ale také optikou, která vidí „utajené životy v ústraní, možná plné trápení“ jako jakousi romantiku a vznešenost. Ty krásné staré časy – vždyť ono konečně i na hrozbě uvěznění nebo na celospolečenském opovržení může být něco poetického… Předpokládám, že tento názor souzní s pohledem stále nemalé části společnosti, která zastává „torantní“ postoj ať si dělají v soukromí, co chtějí, ale ať s tím nelezou na veřejnost a ať se hlavně neopovažují chtít totéž co my. Představte si to – „oni“ by se snad dokonce chtěli na veřejnosti líbat nebo držet za ruce! „Oni“ by si snad chtěli vzít člověka, kterého milují! A – nedej bože – „oni“ by snad chtěli třeba i vychovávat dítě! Ještěže jsou závislí na tom, co „my“ jim dovolíme. Nevděčníci – kanálem už se neplíží, tak co by ještě chtěli?

Na závěr si dovolím jednu poněkud osobní vsuvku. Posledních asi deset let se o LGBT témata zajímám a všímám si všeho, co s tím souvisí. Za celou tu dobu (pominu-li návštěvu některých speciálních událostí) jsem byla svědkem přesně čtyř v zásadě velmi nesmělých a nevinných gay či lesbických veřejných projevů náklonnosti, z toho dvakrát při občasných návštěvách krajského nebo hlavního města. Za stejnou dobu jsem viděla stovky nebo spíš tisíce láskyplných heterosexuálních gest – páry držící se za ruce, líbají se puberťáky na lavičkách, objímající se dvojice na různých akcích…  Pro mě je to do značné míry symbolické. Jestliže se gayové a lesby stále zdráhají vzít svůj protějšek na ulici za ruku nebo jsou „pro jistotu“ opatrní na veřejnosti, pak to svědčí o tom, že naše společnost asi stále není úplně přijímající. A také o určité a někdy možná i zbytečné autocenzuře, která však není příliš překvapivá ve společnosti, kde se stále mnoho lidí netají tím, že „pohled na dva líbající se chlapy je hnus“ a kde je často jakákoliv odlišnost podezřívána, zesměšňována nebo rovnou odsuzována.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama