Reklama
 
Blog | Petra Holá

Maminky, feministky a dženderistky

Když jsem si dnes přečetla komentář Alexandra Tomského (Dženderistky, džihádistky), nedalo mi to a musela jsem se připojit k většině českého národa, která už projevila svůj názor na momentálně nejslavnější básnické dílo v Česku.

V posledních týdnech se v České republice dějí hrozné věci. Na ulicích se hromadně pálí slabikáře, stovky „dženderových džihádistek“ útočí na staré bezmocné umělce a toho všeho je svědkem bezbranný lid, kterému je bráněno dokonce i v zakládání rodiny. Možná jste si ničeho takového nevšimli, ale podobný dojem mohou budit některé články k aktuální kauze „básničky o maminkách“. Přitom se děje jenom ta nevídaná věc, že se veřejně diskutuje o obsahu čítanek, v demokracii věc zcela neslýchaná a pobuřující. Jestliže mnozí jsou rozhořčeni tím, že je tolik času věnováno takové hlouposti, zřejmě to ukazuje jen to, že až taková hloupost to není. Jedna básnička samozřejmě nemá zas takovou moc, ale je součástí širšího sociálního prostředí (televize, reklamy, učebnice, dětské knihy…), které nás spoluutváří a které nám mimo jiné podprahově říká, co je správné a dobré a také to, jací by měli být muži a ženy.

Sice jsem si nevšimla toho, že by nějaká feministka brala matkám právo pečovat o své děti, ale trochu se divím, že nikdo z obhájců tradiční rodiny si nevšiml toho, jak zjevně druhá (a kupodivu málokdy zmiňovaná) část té slavné básně diskriminuje otce, kteří přece v tradiční rodině nemohou chybět. Proč tahle část není o tom, že kluci jsou tady proto, aby z nich byli tatínkové a aby se starali o své děti a dobře je vychovali? Ovšem, je pravda, že si neumím představit, kde by na to našli čas, když musí ráno vystartovat z domu, aby řídili svět, prozkoumávali Antarktidu, stavěli jezy a vymýšleli vynálezy. Pak ovšem ženám nezbývá, než aby byly pouze a výhradně maminkami, tedy kromě těch, které mají tu smůlu být bezdětné nebo se dokonce postaví proti svému jedinému přirozenému úkolu a účelu (rodit) a touží svět spoluřídit nebo dokonce něco prozkoumat.

Skutečně věříme tomu, že všichni muži jsou stejní a že všechny ženy bez výjimky touží jen po tom, aby se staly matkami? Dokonce i ti nejzuřivější obhájci „tradiční“ rodiny si musí být vědomi toho, že ženy si dnes (naštěstí) mohou svobodně vybrat bezdětnost a že existují muži, kteří se mohou realizovat třeba v péči o druhé. A že dokonce ani matka nemusí rezignovat na smysluplnou práci a že i ten stavitel jezů může být šťastným otcem. Ženy a muži se skutečně mohou v mnohém lišit (ať už věříme, že je tomu tak „přirozeně“ anebo s různě velkým přispěním kultury), ale snad nikdo nemůže vážně tvrdit, že tvoří dvě homogenní skupiny, které nemají nic společného a které určuje jenom jejich biologické pohlaví.

Reklama

Nezaznamenala jsem ze strany „dženderových džihádistek“ žádné nenávistné útoky na Jiřího Žáčka nebo snahu zakázat dotyčné slabikáře, jen několik slušných a věcných příspěvků do debaty. Zato články „protistrany“ leckdy hýří silnými slovy o národu, bořitelích civilizace a tragické situaci současné rodiny. A komentáře a příspěvky v diskuzích pod nimi se často nesou v hysterickém a zuřivě nenávistném tónu proti všem, kteří neadorují pouze tzv. tradiční rodinu muže a ženy. Budí to téměř dojem, že je snad lidem zakazováno uzavírat manželství a přivádět na svět tolik dětí, kolik si přejí. Podobně může člověk nabýt dojmu, že feministkám a feministům zřejmě vadí matky jako takové, což je zjevný nesmysl, který svědčí pouze o tom, že dotyční o feminismu nic neví a že si zřejmě nepřečetli ani žádný z oněch několika „feministických“ příspěvků do debaty. Je také pozoruhodné, jak je všemi bez výjimky mateřství adorováno a uctíváno, přitom reálná situace matek zdaleka není tak růžová, jak by se podle této rétoriky zdálo, od leckdy institucionalizovaného násilí v porodnicích přes postavení matek samoživitelek až k debatám o tom, jestli smí matka či otec s dítětem do kavárny.

Zdá se, že mnoha lidem vadí už to, že tato společnost je tvořena také feministy, feministkami, gayi, lesbami, transsexuály a dalšími, kteří mají dokonce tu drzost, že vyjadřují své názory a dovolí si vidět svět jinak než „většina se zdravým rozumem“. A pravděpodobně je velmi irituje, že mohou existovat i netradiční rodiny, kde je třeba tatínek na rodičovské nebo kde jsou dvě maminky. Existence takových rodin je v dnešní společnosti nepopiratelná (pro konzervativce asi bohužel), ale vždycky mě fascinuje, jak taková „jiná“ běžně žijící rodina ohrožuje tu takzvanou tradiční. Vždycky si představuji, jak stačí pohled například na dvě ženy vedoucí se za ruce a „tradičně“ uspořádaná rodina se hroutí a rozpadá, protože něco takového prostě neunese.

Feminismus či spíše feminismy jsou to poslední, co by komukoliv bránilo založit si rodinu a rozdělit si v ní role tak, jak to partnerům vyhovuje. Sama se za feministku považuji, dokonce jsem studovala genderová studia, ale to mi nebránilo se vdát, mít dítě a dokonce ho pohladit nebo se na něj usmát. Pokud žena touží mít deset dětí a realizovat se výhradně jako matka a žena v domácnosti, upřímně jí to přeji. Ale nevím, proč by takový model měl být předkládán všem a hlavně jako jediný možný.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama